Homesick

Myslela jsem si, že tenhle článek se mi vyhne velkým obloukem....ale přesto ho píšu se slzami v očích....jsem tu sice teprve jen týden...jsem už dospělá, dost dospělá, dost už jsem cestovala, ale ipřesto už mám pocit že tohle není ten můj Americký sen, co jsem si přála a ono je to úplně všechno jinak....není to o tom že bych měla špatnou host rodinku....ale prostě cítím, že tady do této země nepatřím....Má host mamča je češka....je to úžasná ženská....strašně moc mi pomáhá...její manžel je takový ten aktivní týpek, pořád dobře naladěný a strašně fajn chlap...děti jsou fajn.....občas pláčou, křičí a smějí se....prostě děti :-) mám je ráda jen prostě mám o ně větší strach než o děti co jsem se starala v UK nebo v ČR....vím že kdekoliv stačí vteřina a může se stát cokoliv,,,,ale tady stačí setina a může se stát něco jak malému prckovi,tak i vám a budete za to pykat pěkně dlouho....dnes se mi přihodilo to, hned můj první pracovní den...že mi 5letý klučík jen tak zmizel z baráku....já uklízela v pokoji, jeho sestry byly dole u dvěří kterými prošel a nikdo nikdo si ho nevšimnul.....našla jsem ho až po nějaké době...nikdo opravdu nikdo kdo tohle nezažil si nedokáže představit, jak jsem se cítila...hned sem si vzpomenula na Aničku chuderku malinkou....už jsem viděla ty nejhorší věci co by se mu mohly stát...v tu chvíli jsem vůbec nemyslela na sebe,,,ale na to jak a kde bych ho našla....našla jsem ho, objala jsem ho a tak tak jsem zadržela slzy štěstí....poté jsem vše řekla mamči a ta´tkovi.....jsou to fakt super chápaví rodiče.....takže to vzali tak že jejich syn je v pořádku a já že bych měla být ještě více opatrná....obdivuju je že dokáží vychovávat 5 dětí...opravdu....stejně ale mám pocit, ikdyž mi nic neřekli, že jsem jako au pair totálně selhala, a připadám si tak nějak k ničemu...celý den na to myslím....není nic lehčího než sedět v kanceláři, nebo dělat na recepci nebo dělat kuchaře, dělníka apod. práce kde máte nastarost lidký život je ta nejzodpovědnější a zároveň nejstresovější co snad může být...proto kdo ještě někdy řekne, že au pait může dělat každý, tak mu dám klidně facku, protože to vůbec není pravda....tady se staráte o cizí děti, učí te je novým věcem, krmíte je, utěšuje te je, prožíváte s nimi vše během dne....Proto jsem si úplně dnes uvědomila, že na tuhle práci jsem už fakt stará...čím starší tím větší mám starost o děti

další věc co je..že téměř každý den mám hororové sny, že mi některý z prarodičů umře....každé ráno se probouzím a koukám na mobil, jestli mi někdo z rodiny nepíše tu nejhorší zprávu.....Strašně se mi stýská po rodině.....i po přátelích,,,ale po rodině tak strašně moc, že bych dala cokoliv za to, jen kdybych je mohla všechny obejmout...chybí mi ty naše rodinné opékačky, slavení narozenin a svátků....slízačky se sousedy...kalení s holkama v Praze, schánění taxíků za co nejlevnějc...opíjení se na ulici a zpívání si v na staromáku...cesty vlakem praha-Val mez....tu šílenou nudu v těch vlacích....neděle strávené s bábi a dědou a mamčou jak hrajeme karty a podvádíme babičku a ona i přesto vyhraje.....je mi tak strašně smutno, že si chci sbalit věci a odjet domů a všechny překvapit že jsem doma,,,,jako jsem to udělala když jsem odjela z Anglie......

Co říct k Anglii??? to je můj třité domov....můj první domov je doma....druhý je Keňa a třetí je Anglie....v Anglii jsem se měla jako princezna....měla jsem tu nejlepší host rodinu a host dětičky na světě....miluju je jako svou rodinu....chybí mi Londýn...chybí mi každodenní projížďky na kole u moře, procházky s Belle, dojíždění za holkama do Maidstonu a kalení s nima.....Miluju Anglii, tak jsem si myslela, že mi nebude chybět, protoře přece jedu do Ameriky, néé......ale prd Amerika je jen země, o které si každý druhý myslí, že je to země vyvolených a země svobody a plná práce a možností....prd..jediné co tu uvidíte, jak tu mexikánci tvrdě makají, černoši se povalují po ulicích a bílí si jezdí v těch největších autech a cpou se hambáčem...samozřejmě že trošku přeháním....ale ten kdo je zvyklý na něco delší dobu, nebo tedy celý život, tak to prostě vždycky bude srovnávat......Jsem tu spokojená s rodinkou, kdyby nebyli takoví zlatí asi bych se fakt zbalila a vzdala to...přece jenom je pro mě důležitější být doma s rodinou a mít normální práci a studovat si školu a užívat si života a hlavně svobody....tady tu svobodu nemáte, žijete v cizím domě s cizími lidmi a musíte respektovat vše co je u nich doma na denním pořádku ikdyž Vám se to líbit zrovna nemusí...nemůžete si zajít kam a kdykoliv chcete apod. kdo dělá au pair, ví o čem mluvím....má to své výhody i nevýhody....jen doufám,že jak se po roce vrátím domů, tak že se celá má rodina a kamarádi setkáme ve zdravíčku a budeme pokračovat společným životem a ne že je opustím na tak dlouhou dobu...hlavně mé milované a nejlepší prarodiče na světě

Tenhle článek píšu asi 3hodiny protože se mi tak ty pocity míchají že už fakt nevím co chci a na čem jsem......jen tu rychle musím dát vsuvku, že jsem skočila za host mamčou a ještě jednou jsem se ji omluvila za to co se stalo....její reakce byla úžasná....doufám,jen že to bylo poprvé a naposled kdy se co takového stalo a já byla zase ta super nejlepší a zodpovědná aupairka :-)

mějte se krásně....já valím spát